Všimli jste si někdy starých pohlednic a fotografií? Často na nich vidíme známé ulice a domy a přesto z nich máme jiný pocit. Pocit větší zabydlenosti, útulnosti, pocit kypícího, rozšafného života.
Na takové fotografii totiž nebývá jen dům, ale i jeho obyvatelé, kteří se seběhli k fotografovi a mnohdy to bylo jedinkrát v životě, kdy byli zachyceni na citlivou vrstvu filmu či skleněné desky. Domky na fotografii jsou plné detailů : profilované římsy, otevřená okna s květináči, dřevěné ploty, na záspi zapomenuté nářadí, ve štítě soška, koupená někde na pouti.
A je-li na pohlednici obchod, má na fasádě malovaný vývěsní štít, otevřené dveře a na nich plno zboží. Každý dům – ať velký či malý, se tak nějak pěkně vyjímá na svém místě. Drobnými detaily je přizpůsoben své parcele, svému okolí a i z té dávné fotografie je vidět, že se v něm opravdu bydlí. Čím to je?
Myslím, že tehdejší domy jsou především odrazem tehdejšího života. Každý dům byl přeplněn. Bydleli v něm staří, mladí, děti a ještě na výpomoc do hospodářství a kuchyně nějaká Anča, Madla či František z příbuzenstva. Pracovitost byla tehdy základní normou, a tak se každý i ve skromných podmínkách snažil, jak uměl. Fotografie často zobrazují malebná městečka a vesnice z doby přelomu 19. a 20. století. To již za sebou měla několik desetiletí překotného rozvoje. Jak to začalo?
V roce 1848. V té době se totiž uvolnilo to nejcennější – aktivita lidí. Lidé z vesnic poprvé získali své domky, grunty, louky, pole, obchody, do svého vlastnictví. Předtím je měli vlastně stále „půjčené“ od vrchnosti za to, že na nich dobře hospodařili a plnili robotní a daňové povinnosti. Nyní domky a grunty splatili a mohli je samostatně rozvíjet. Domky, do té doby hlavně dřevěné, se začaly přestavovat. Teprve tehdy začíná vznikat typická venkovská zděná zástavba s bílými zdmi a červenými střechami z pálených tašek. Domy, chlévy, stodoly, staví zedničtí mistři, kteří umí řemeslo, mají dobrý vkus a smysl pro proporce. Krásno mají prostě „ve voku.“ Dotváří domy zajímavými detaily. Každý „řemeslník“ má svůj „rukopis.“ Truhlář detaily zdobení oken, dveří, kovář svůj typ kování, zedník různě tažené římsy, detaily fasád, klempíř své zdobené kotlíky, studnař, kolář, hrnčíř... Všichni museli stále prokazovat svou zručnost od tvrdých učednických a tovaryšských let až k samostatnému mistrování. Všichni dobře znají nejen dům, stavební parcelu, ale i obyvatele domu, a tak jim všechno šijí „na míru.“ Veřejná infrastruktura byla tehdy ve vsích a městečkách bídná. Všichni se spokojili s prašnou cestou, s minimálním odvodem vody a se studnou a hnojištěm na dvoře. Přesto máme z fotek dojem uklizenosti a pořádku. Kam to vše zmizelo?
Z domů po 2. světové válce se postupně ztrácela hospodářská činnost a zmenšovalo se množství bydlících. Tam, kde dříve bydlelo 6 dětí - tatí, mami, babička, dědeček, tety, strejdové, bratranec a sestřenice, ve chlévě dvě kravky a dva volíci, na dvoře hejno husí, kachen, slepic a také koza, prase, pes u boudy a kočka ve stodole, často dnes bydlí jen táta, máma, jedno či dvě děti, pes na gauči a kuna v podkroví.
Ale je výborné, když se podaří i v rekonstruovaném domku zachovat připomínky bývalého života. Hospodářské kůlny využít jako garáže, sklady, či místa odpočinku, obnovit citlivě navržené římsy a fasádu, použít tradiční dřevo a zachovat drobné detaily po předcích. Hned se v takovém domku bydlí lépe. A pokud má takový vztah k bydlení celé město či vesnice, je hned milejší svým obyvatelům i návštěvníkům. Ten minulý život tak nějak ozvláštňuje přítomnost.
Je to ale velmi těžké, držet se tradice a odolat lákání obrovské reklamy, která nám stále nabízí „úžasné nové stavební materiály.“ Chce to čas, než například zjistíme, že dřevo je dřevo a plast je jen plast.
V tomto uvědomování si tradice nám hodně pomáhají památkáři. Učí nás vážit si detailu, brání nám v našem modernizačním rozletu, prostě se nám často zdají protivní. Dnes již mají velké zkušenosti z tisíců renovací starých domů, znalost detailů a připomínají nám, že když například vyhodíme tyto panty či dveře, že zničíme poslední výrobek významného místního truhláře. Prostě nutí nás dívat se na současnost očima tradice. Z vlastní zkušenosti vím, že je dobré nechat se poučit, zamyslet se nad opravou raději vícekrát a nemyslet si, že můj první nápad byl geniální.
Proto památkáři díky za to, že můžeme jezdit po celé naší úžasné zemi a že se můžeme kochat i v nejzapadlejší vísce zajímavými detaily, pěknými památkami, které v sobě spojují život minulý s tím současným.
